Všichni víme, jak našimi životy a i naším, téměř již půlročním konáním zamávala chorobná pandemie a z ní vzešlé pomatené vládní kroky zákazů a překvapivých uvolnění a opět zpřísnění, ale ani to nám nemohlo vzít víru, že jisté děje, které nelze provádět veřejně, mají alternaci v komunikačních technologiích a v chytrosti lidí, jež s nimi umí narábat. A tak se stalo, že Malá šestnáctka Brno proběhla, měla naplněný naplánovaný program, včetně tradiční, vzdělávací části; a 31 krátkých hraných filmů zaslaných autory se poté utkalo v soutěži o ceny a čestná uznání. Teď už víme, jak filmy dopadly, ceny byly rozdány, pochvaly vysloveny a i na dobré rady se dostalo. A protože ne každý měl možnost dozvědět se názor odborné poroty o kvalitě svého soutěžícího filmu, jsem tady já a rád bych, jak je mým zvykem, a jak jsem rukoudáním slíbil, ku každému soutěžnímu filmu vyřkl pár slov, a protože mne velká většina filmů udělala radost, a navíc jsem dobrák od kosti, budou to slova veskrze potěšitelná. Jen mějte na paměti, že nemám patent na rozum a i já se mohu mýlit. Jisto je, že jsem se snažil být co nejobjektivnější, ale pořád jsou to jen mé osobní názory.

Letošní rok proběhl v oboru amatérského filmu jako něco naprosto atypického. Začal ještě tak, jako každoročně. S očekáváním, že v  hlavních soutěžích dojde k určitým změnám, které by měly umožnit lepší vyznění vzájemných kontaktů autorů rozdílných generací. S nápady přišla NIPOS Artama, představovaná metodikem MgA. Jiřím Forejtem. Upřímně se přiznám, že jsem byl hluboce zvědav na to, jak tato myšlenka dostane svou reálnou podobu. Jenže takový úmysl vyžaduje, aby ve spojení s ní byly vytvořeny podmínky, které by takovou myšlenku umožňovaly. Stalo se něco docela jiného. Přišlo to, čemu se říká zásah vyšší moci. Svět zcela ochromila dosud neznámá, zákeřná choroba, která od moru, cholery nebo španělské chřipky způsobila znemožnění chodu běžného života, lidských kontaktů a nakonec také tomu, čím označujeme kulturní a umělecké aktivity. Způsobuje nejen nemoc lidí v obrovském rozsahu, ale i milióny lidí náhle zesnulých.

Předem se omlouvám svým čtenářům, že stále něco píšu. Naivně jsem si myslel, že už toho nadále nebude zapotřebí, když se už žádná soutěž stejně neuskuteční, protože síla pandemie je natolik závažná, že se lidé už těžko budou moci na našich akcích scházet. Ale přišla mi do rukou informace, že na jedné z posledních soutěží došlo ke střetnutí poroty s  pořadateli v tom smyslu, že někdo z poroty namítal, aby se pořadatel do diskuse o závěrech výsledků nevměšoval, jinými slovy, že pořadateli nic není do toho, o čem porota jedná. Ale ouha, všechno je docela jinak.

Určitě se najde dost lidí v našem oboru amatérského filmu, kteří by rádi nahlédli do té místnosti, v níž zasedá odborná porota té které soutěže. Spočítal jsem si, že jsem byl členem celkem 250 porot různé úrovně, od krajských až po mezinárodní. Někdy jsem si vyslechl od některých autorů názory na to, jak to asi v těch porotách vlastně probíhá. Obvykle se tyto úvahy týkaly těch, kteří v soutěži nepochodili nebo očekávali jiný výsledek. Každý autor, a to je zcela přirozené, vidí svůj film na pomyslném kvalitativním žebříčku výš než odborníci v porotě!

Když se na světlo světa dostal někdy v sedmdesátých letech termín „neprofesionál nebo neprofesionální,“ přišlo velké množství dotazů, kdo si to ve vedení oboru amatérského filmu vymyslel a proč se nadále nemá používat jen slovo amatér. Bylo nutné vysvětlit, že to nebylo jen u nás, ale že si to dala dokonce už do názvu světová organizace UNICA. A protože jsme jejími členy už od začátku, tedy od roku 1937, přikročili jsme k tomu i v našem oboru.

Vážení přátelé filmaři, doufám, že Vás Korona nezdolala a že jste stále aktivní. Ani já jsem v této době nezahálel, a tak jsem dokončil moji další knihu. Jak jistě víte, tak jsem z důvodu mého úrazu již před lety pověsil kameru na hřebíček a též se zbavil i veškeré techniky. (Ohledně výměny bytu za menší) Rád bych ale k nástupu naší vnučky Marlies dokončil krátký dokumentární filmeček, pochopitelně pro ni. Proto mi dovolte, abych se na Vás požádal, pokud někdo z Vás má několik vteřin malovaných anebo animovaných záběrů Čápa s Miminkem. Chtěl bych tyto dát na začátek této male dokumentace. Tento filmeček je pouze privátní a nebude nikde promítán. Pokud mi někdo může pomoci, budu Vám za to vděčný a na oplatku mu věnuji moji knihu „Jak se Bruno stal špionem“. Zatím d že děkuji a budu se těšit na Vaší odpověď.

Tak to máme za sebou. Rád jsem si přečetl hodnocení letošní hlavní soutěže České vize svých kolegů z krajských porot na stránkách Filmdatu. Soutěže, která má za sebou úctyhodných 66 ročníků, a která letos probíhala docela jinak. Zavinila to ta ohavná nemoc, kterou ani v jiné podobě nikdo nepamatuje. Mnozí ji přirovnávají k Čapkově Bílé nemoci. Ano, hodnocení filmů mělo svoje výhody v tom, že si projekci filmů mohl každý z porotců vychutnat doma, v klidu, dokonce s možným spouštěním filmů několikrát za sebou. Vzhledem k tomu, že se přece jen zmírnil průběh pandemie, mohli bychom se na soutěži, která už má svůj termín koncem října sejít v dostatečném počtu, protože je to možné do čísla tři sta. To bohatě stačí.

Jak se dalo čekat, po zákazech veřejných vystoupení současnou vládou kvůli koronaviru se změnil i způsob konání krajských soutěží v našem oboru. Ale našlo se řešení v tom, že členové porot dostávají přihlášené filmy do svých domovů prostřednictvím počítačové techniky. Chodí film za  filmem a dnes bylo možné, i po zkušenostech z minulých ročníků, přikročit k jednomu zdánlivě marginálnímu problému, totiž k uplatnění vážné hudby v některých soutěžních příspěvcích. Jsou to chyby, které se stále opakují, i když se o nich mluvilo na mnoha seminářích a psalo se o  nich v mnoha publikacích a příručkách. Zřejmě nepadly vždy do příslušných rukou.

Co dělat? Tahle věta mě napadá, protože se už mnohokrát objevila nejen v životě jednotlivců, ale celých miliónů, když se lidstvo dostalo do nějaké krize. Kromě toho i do mnohého dramatu. Tím nejznámějším je Shakespearův Othello. Mrtvá Desdemona leží uškrcená na jevišti a herec v postavě Othella deklamuje: „Co dělat, co dělat?" Nechci si hrát na nějakého poučovatele, ale chtěl bych spíše promluvit k současné otázce co si počít a čím vyplnit chmurnou, až stresující náladu, kterou způsobil onen neviditelný virus.

Když jsem loni předčasně odjížděl z Malé šestnáctky a tudíž nemohl se vyjádřit na místě k jednotlivým filmům, dal jsem slib, že o každém filmečku ze soutěže napíši pár řádků. Hendikep s okem mně dlouho neumožňoval průběžně psát a tak se to táhlo a táhlo, a tu za týden, tu za tři týdny přibyl střípek textu až jsem byl sto přidat povídání o filmu posledním. To se událo začátkem března, pak jsem porotoval v Liptovském Hrádku, nechal text uležet. No a pak něco upravil, zkrátil, něco přidal, a sláva, jsem hotov! Jedna malá výjimka - o filmu Davida Dandula STÍNY BAREV jsem již psal asi dvakrát, takže v tomto povídání jsem ho vynechal.

Někdy dojde k náhodnému rozhovoru o tom, co se píše na těchto řádcích. Je to spíše vzácné, ale tím důležitější je to, co bylo předmětem takového rozhovoru. A došlo na téma, které se týká nového metodika NIPOS – Artamy, organizace, která je stále, ať chceme či nechceme, zárukou podpory dalšího vývoje oboru amatérského filmu. Ve skutečnosti nejen toho, ale i mnoha oborů dalších v oblasti kultury. Dalo se předpokládat, že s příchodem mladého člověka nedojde k nějakému ustrnutí, ale že právě on vezme svou věc do ruky s novými myšlenkami a tím i změnami nejen co se týká vzdělávání filmařů nebo dosavadní organizace soutěží, ale i oboru jako celku. Z hlediska budoucnosti je to v naprostém pořádku.

Se vznikem digitální fotografie a videa dnes každý majitel telefonu může mít pocit, že je také fotografem nebo i filmařem. Dokládají to milióny snímků, které každodenně vznikají. Lidé si je posílají, a zároveň je i pro sebe hodnotí. Jejich úroveň ale ve své velké většině prokazuje, že řemeslo, jak se zkráceně říká tvorbě těchto snímků, prostě neovládají. Malý příklad najdeme u denního pořadu televize Prima, nazvaný „Divošky“. Na těch krátkých snímcích bychom mohli nalézt celou řadu chyb a tvůrčích omylů

Opásáni sluchátky, vyzbrojeni sociálními sítěmi a ve 12 příliš staří, začínat se sportem. VIP profi samota. Nenaplněná vnitřní touha být vidět, slyšet a mluvit. Absurdita doby. V takové realitě je naprostým zjevením skupina dospělých, kterou zajímá dětský a mladý svět. Zjevení v Brně. V Brně je skupina dospělých, kteří mluví, cítí a předávájí své názory, ale pozor dělají to jen tak lehce, aby nezavadili o křehkost mladé duše. Opravdu to umí. Je to koncert lidskosti a empatie.

Několikrát se přetřásala, nejen verbálně, ale i v písemném projevu otázka zkrácení programového času v letošním ročníku Českého videosalonu v Ústí nad Orlicí. A že to způsobilo zařazení nových programových prvků, konkrétně uvedení rakouských filmů a besedy k 30. výročí Sametové revoluce. Tím se stalo, že se některé kvalitní filmy z krajských soutěží na tu finální nedostaly. Ano, ke zkrácení projekčního času skutečně došlo. Beseda se přesto ukázala být potřebná. Kdo tam byl, dobře ví, že se tam o Sametové revoluci vůbec nemluvilo. Jen o tom, jak se soutěže dělaly dříve a jak se organizují nyní. Také o tom, jak je někdy složité s rozlišením amatérů a poloprofesionálů nebo dokonce profesionálů. A také jak vidíme filmy, které kolují v televizním vysílání. Mnoho dalších otázek, na něž se dostalo, mnoho dalších, na které už nezbyl čas. Celostátní soutěž, jakou je dnes Český videosalon, má ve svém ročníku číslo 66. To je opravdu úctyhodné číslo. Vždycky se konala v červnu, a proto její přeložení na listopad by asi nebylo nejlepším nápadem.

Jsem už starý filmový amatér a jako takový jsem začínal s filmovou technologií a tak mám hodně 8mm filmů jak normal tak S8. A protože můj čas se krátí, chtěl bych své osmičky zachovat pro možné potomky, kteří snad o minulé časy budou mít zájem. A tak vyvstala otázka: Jak to udělat nejlépe. Vsadil jsem na filmový skener. Jediný typ, který jsem našel byl filmový skener Reflekta. A tak jsem začal. Koupil jsem jednodušší typ skeneru vhodný pro oba formáty jak na normal tak super osmičku.